U příležitosti sto let od založení Československa jsme pro vás v tištěném Bulváru i v jeho internetové verzi připravili rozhovor Marií Antošovou z Pardubic, která je ještě o pár měsíců starší než republika. Rozhovor, který najdete v aktuálním vydání, bude pokračovat v prosincovém čísle, které vyjde těsně před Vánoci.

Narodila se za Rakouska-Uherska zkraje roku 1918. V rodině četníka bydlela nejprve na Svojanově, později v Nových Hradech a nakonec v Pardubicích. Za války randila s partyzány, pamatuje na výbuch v Semtíně a vzpomíná i na nástup komunistů k moci. Marie Antošová prožila neuvěřitelný a bohatý život. Co všechno o něm prozradila?

Já bych se vás chtěl na úvod zeptat, co si prvního pamatujete? Jaké jsou vaše první vzpomínky?

Jak jsem se narodila, to vím z povídání, co mi říkala teta a maminka.

Nebo klidně povězte, co vám říkali o tom, jak jste se narodila.

Já jsem se prej narodila hrozně škaredá, samý fleky jsem měla po sobě. Tenkrát porod vedly babičky…

Porodní báby myslíte?

Porodní báby. A já jsem se narodila, když byli tatínek s maminkou svoji. Měli jsme malej byt, jenom dvě místnosti a můj tatínek byl vyučenej ve Vídni zámečníkem. Potom byl konec Rakouska, tak se vrátil do Česka a udělal si nějakej četnickej kurz a byl - Březová Brněnec se to jmenovalo - tam byl na stanici jako vedoucí četník. No ale to už jsem byla větší – Já se narodila 12. ledna 1918 a převrat byl až 28.10., takže jsem ještě žila v Rakousku.

No a co si pamatuju: Měli jsme dvě velký místnosti, a taky babičku u sebe. Byla tam i sestra mojí maminky. Mý rodiče byli moc hezký lidi. Měli svatbu ještě za Rakouska – Mám fotku, na které má tatínek ještě takovou tu uniformu. Z povídání si ještě pamatuju, jak si mysleli, že umřu, když jsem špatně dýchala a všecko. To si z vykládání pamatuju. Ale neumřela jsem, do rána jsem to vydržela. Tatínek už dokonce přinesl rakvičku pro mě, že mi už chystal pohřeb. Ale já jsem se z toho vytřepala, pak jsem začala chodit do školky.

A kde že jste bydleli v té době?

Březová Brněnec se to jmenovalo. To je tam za Poličkou. Tam jsem chodila do školky, a když mi bylo šest let, tak tatínek dostal příkaz se nastěhovat do Svojanova u Poličky.

Tam je hrad, je to tak?

Ano ano. Tak v podhradí jsme bydleli v krásnym bytě. Teda krásnej byl, ale nebyla tam ani voda, ani nic dalšího. Tak to dřív bejvalo. Ve Svojanově jsem začala chodit do školy. Scházela jsem tam vždycky z kopce dolu, a když jsem šla zpátky, tak jsem si zpívala (smích). Já jsem byla takovej zpěvnej člověk. Ve škole byl pan řídící. Mám taky v památníku od něj hezký psaní. Já jsem se dobře učila, ale počty mi nešly (smích). A přitom jsem je pak celej život musela dělat.

No a tak jsem tam vychodila tu obecnou školu, pět tříd. A bylo to tam teda moc hezký. V novym zámku bydlel pan nadlesní, ten měl čtyři syny a jednu dcerku. To byli moji kamarádi. Byl tam taky velkej statek – V něm jsem byla furt – Byly tam koně, krávy, ovečky, takoví plemenný pejsci, no prostě všechno. Hrozně ráda jsem tam chodila a s paní smetanu stloukala. Vždycky jsem si sedla do žlabu a dávala jsem zvířatům, v tom chlívě jsem byla jako doma.

Pak jsem musela jít na biřmování, byli jsme katolíci. Maminčinu sestru jsem si vzala za svědkyni, a tak jsme to nějak odbyli. Teta byla švadlena, ona se vyučila ve Vídni, tak mi ušila krásný bílý šaty. No a já první co po biřmování udělala, bylo, že jsem s těma bílejma botičkama šla hnedka do chlíva, kde jsem se umazala. Ale všecko mi odpustili.

Ve Svojanově jsme byli pět let. Bylo tam krásně, ale chudo. Maminka vařila, táta chodil do městečka do práce, sestra študovala. Já měla dva sourozence – sestru a bratra. Sestra chodila na školu v Brně, bratr se vyučil automechanikem v Karose, to ještě patřila soukromníkovi Sodomkovi.

Když se ještě vrátím - dědečkovi, kterého jsem neznala, umřela manželka a zbyly tři sestry, který byly ve Vídni. Potom se dědeček oženil, vzal si mou babičku Štěpánkovou a s tou měl tři děti - tetu, maminku a strejdu.

Teta byla švadlena vyučená ve Vídni a pořád s námi byla, vona byla svobodná. Byla s námi v tom Svojanově stejně jako maminčina maminka. Tak to nás tam bylo hodně, naštěstí to byl velkej byt. A tatínek měl 800 korun, což bylo tenkrát hodně. Uhlí jsme dostali, dříví jsme dostali od lesa. Chodili jsme na borůvky, tatínek chodil na pařezy. Muselo se tehdy pořád něco dělat, víte?

Ještě zpátky k té škole: Pamatujete, jak se tehdy učilo, jak to tam vypadalo?

No pamatuju si. Hodně jsme poslouchali. Byla to malá škola a učitelé byli moc hodný. Byl tam učitel, kterej s námi hrál volejbal a vždycky nám nosil oříšky. Ve čtvrtým ročníku jsme byli jenom tři holky a tři kluci.

Pak přišla stávka dělníků v jedný velký továrně na látky. No a můj otec ještě s jedním strážmistrem měli tu stávku utlumovat nebo hlídat. Jenže tatínek byl lidumil, až se pan továrník rozzlobil a šel si na něj do Vysokýho Mýta stěžovat na úřad.

Že byl moc hodnej na ty dělníky?

Ano, byl na ně moc hodnej. No a z Vysokého Mýta přišel kapitán a řekl tatínkovi: ´Bohouši, nic si z toho nedělej, musíš odtud pryč, aby byl klid. Takže půjdeš do Novejch Hradů´. Tak jsme se v létě stěhovali. Už nevím, jak to přesně probíhalo, ale v Nových Hradech se tatínek stal vrchním strážmistrem.

Tenkrát to bylo tak, že úředníci, doktoři, policajti, vždycky dostali byt. Takže jsme nic nemuseli hledat. Byla to taková jednoposchodová vila. Nahoře jsme bydleli a dole byla četnická stanice. Začala jsem tam chodit do měšťanky.

A to vám bylo kolik let v těch Nových Hradech?

Do první měšťanky jsem šla v jedenácti letech a byly celkem čtyři měšťanky. Nové Hrady, to byla krásná vesnice. Zámek, pěknej byt a dole velkej obchod. A tam jsme prožili vlastně i válku.

Škola byla skromná, lavice zvlášť – holky i kluci seděli extra. Spolužáků jsem měla moc, byli jsme takoví zpěvní všecky. Měli jsme na farský stráni vždycky gramofon nebo kytaru a zpívali jsme. Jezdili jsme taky hodně na kolech. Třeba do Košumberka. Pamatuju si, jak jsem si koupila nový kolo, za našetřený peníze. Stálo dvacet korun.

HLADEM JSME NIKDY NETRPĚLI

Jak jste šetřila peníze? Z čeho jste šetřila?

V Nových Hradech byl průmysl ručního vyšívání, většinou židovský obchody. Tam jsem po škole pracovala v kanceláři – různý zapisování, malý účetnictví, psaní na stroji. Hráli jsme taky hodně divadlo.

Jako ochotníci jste byli? Přímo v Nových Hradech?

Byl tam ochotnickej spolek, kde působil učitel Šantrůček. Bejval to legionář v Rusku, ale teď byl učitel. Moc hezky zpíval a hodně nás vodil ven. Chodili jsme také do Sokola, byla jsem na všech těch sletech. Nový Hrady byly hodně sportovní, dokonce jsme měli takovou lyžařskou partu, hodně jsme jezdili na lyžích. Ale tehdy byly jiný lyže – jedny na všechno. Pěšky jsme chodili – Vždycky přes Proseč, Bor až k Poličce.

A co bylo po škole v Nových Hradech?

Pak jsem chodila dva roky na obchodní školu, a potom jsem se rok zaučovala u Eisnerových. Ono po tý škole jsem taky houby uměla. To je dneska něco úplně jinýho. Taky jsem byla v Dobrušce rok, u jedný židovský firmy. Všichni tihle Židi, který jsem zažila, tak jim to potom vzali a vyhnali je.

Maminka byla tehdy dost nemocná, tak jsem jí pomáhala, sestra byla zaměstnaná už v Litomyšli na poště, tak mě občas dala nějaký ty drobný.

A jak to u vás doma vypadalo?

Maminka vařila, já jsem v sobotu musela uklízet, tatínek vždycky vyklepal koberce, říkali jsme jim běhouny. I když jsem chtěla jít třeba na volejbal, tak tu podlahu dřevěnou jsem musela umejt bez říkání. To bratr, ten nechtěl chodit pro mlíko, tak ho maminka rukama tloukla. Ale on se jenom smál a prostě nechtěl jít, tak jsem kolikrát šla místo něj. Ale já jsem chodila ráda. Bylo to takový pěkný hospodářství, kde jsem vždycky nabrala večeři – vošatku uvařejnejch brambor a mlíko.

Takže to bylo nejčastější, co jste jedli? Mlíko a brambory?

To byla určitě nejčastější večeře.

A ještě něco, co jste třeba na svátek takhle měli, jestli si vzpomenete?

Doma maminka dobře vařila. Tatínek jako četník dostal každou chvilku zabíjačku, tak to bylo dobrý. Měli jsme taky slepice, někdy jsme dostali koroptve, takže hladem jsme nikdy netrpěli.

Měli jsme tři velký pokoje a velkou kuchyň, kde byly obrovský kachlový kamna. Už ve Svojanově si navíc naši nechávali dělat takovej těžkej nábytek.

Můžete ještě popsat roky před válkou?

V pětatřicátým roce jsem vychodila obchodní školu, a tak dva tři roky jsem se jen potloukala, místy pracovala u těch Židů. Potom jsem měla takový štěstí, že přišel do Novejch Hradů pán a řekl tatínkovi: ´Bohouši, nevíš tady o nějaký úřednici, která by šla do Pardubic dělat? Jeden známej pan Holubář v Pardubicích má velkej obchod a kanceláře a hledá nějakou šikovnou holku z vesnice.´

Za necelej měsíc jsem tam nastoupila. Byla tam pěkná kancelář, byl tam pan šéf, pan účetní a ještě takovej prodavač v obchodě. Já jsem jako kancelářská síla už měla i nějakej plat, tak jsem tam mohla i začít bydlet. No a potom v tom 38. roce začala válka.

Připravili: Eliška a Filip Applovi