To je fantazie Jaroslava Foglara neboli Jestřába. My jsme v oddíle jenom diskutovali o Mirkovi Dušínovi. Měl jsem výborného kamaráda, to byl taky Mirek, byl to nejrychlejší běžec v oddíle, ale ostatní říkali, že to nebude on. Jestřáb nám to samozřejmě neprozradil.

Zajímavé ale je, že když jsem se přestěhoval do Domova pro seniory, kde jsou většinou ženy, tak prvnímu mužskýmu, se kterým jsem se seznamoval, jsem říkal »já jsem Jindra Hojer«. A on mi odpověděl »já jsem Metelka«...

V Rychlých šípech je třeba pejsek Bublina. Toho jsme sebrali jednou na konečný osmnáctky v Podbabě. Chudinka tam seděl opuštěnej, každej jsme ho pohladil a on pak s námi šel na výpravu. V poledne jsme si vařili polívku a každej měl chleba s něčím a tomu pejskovi něco dal. Odpoledne pak s námi hrál fotbal, lítal za merunou. A když jsme se vraceli zpátky, tak zas na té konečné zůstal smutně sedět a nám ho bylo líto, že jo. Jeden z kluků, Samson jsme mu říkali, že ho vezme domů. Ten pes, jak to slyšel, tak skočil do tramvaje a jel s ním. Příští neděli šel zase s námi a my mu začali říkat Bublina. Měl to ucho sklopený... Takže jsme získali oddílovýho psa.

Jo, to je další reálná postava. A taky ten tobogán existoval. No, my jsme tomu říkali hrdě tobogán, ale byly to dva kůly zatlučený a na tom prkno. Na tom jsme sjížděli do vody.

Při ranním nástupu Jestřáb povídal »dneska přijede redaktor Hájek a bude fotografovat, tak se nějak chovejte«. To byl známej fotograf, měl novej aparát, Leicu. No a chtěl fotografovat i tobogán. Jenže z jedný strany mu šlo sluníčko do objektivu, z druhý strany bylo špatný pozadí, ze třetí tam neměl tobogán, tak si vyhrnul kalhoty a vlezl do Sázavy. Ale na řadu přišel zrovna Červenáček, což byl v dobrým slova smyslu rošťák. A zatímco ostatní jezdili způsobně a ve vodě to trochu žbluňklo, Vašek roztáhl nohy a ruce a sjel. Šlouchlo to, Hájek byl mokrej, Leica byla mokrá... Ale dostal se na titulní stránku.

S Jestřábem jsem prožil tři tábory. Dvakrát jsem byl ve Sluneční zátoce a jednou na Moravě na řícce Chvojnici. To byly krásný chvíle a ty jsou popsaný. Oddílový schůzky, družinový... Některý příběhy jsou skutečný, ale většina je fantazie Jestřába. Co je pravda, to je knížka Tábor smůly, tam je hodně příhod skutečných.

Nás to překvapilo. Hlavně teda to, když to nakladatel dal na ten hithit (crowdfundingové stránky - pozn. red.), kde jsme potřebovali osmdesát tisíc. A sešlo se dvě stě osmdesát. Takže musíme vydat ještě jednu.

Už je hotová, ještě do ní dávám obrázky, aby to bylo trošku jiný. Kdy vyjde, to nedovedu odhadnout. Možná někdy koncem června, když to dobře půjde.