Dnes má svátek Adolf , zítra slaví Milan .

Ptáme se Vás:

Dáváte si novoroční předsevzetí?
 

rka_mase_letk

Krimi novinky:

  • Bolavý zub zastavil kamion a pomohli strážníci… Každý, kdo zažil bolest zubů, ví, jak umí být nepříjemná. Nesnesitelná bolest zubu dokonce zastavila i kamion mířící od Chrudimi do Pardubic, jeho ři...

    Celý článek...
  • Policisté z polabinského obvodního oddělení řeší oznámení týkající se poškození majetku, kterého se měl dopustit přítel poškozené. 

    Sedmatřicetiletý muž přišel dle oznamovatelky do jejího b...

    Celý článek...
  • V prvních hodinách nového roku došlo k vážné rodinné události v Dašicích na Pardubicku.

    Devětačtyřicetiletý syn zde fyzicky napadl své rodiče. K události došlo poté, co se muž v podnapilém ...

    Celý článek...
  • Kriminalisté obvinili manželskou dvojici, která měla obchodovat prostřednictvím internetu, zboží i přes obdržené platby nezasílala a peníze si ponechala pro svůj prospěch. 

    Celý článek...

Kočka Bulváru

koÄka2.jpg

Očima Miloše Spáčila

  • Už je to pár let, co jsem zahodil cigaretu, kterou jsem nahradil její elektronickou alternativou. Ta stará, tabáková, mi už ani nechutná, dokonce mi smrdí. Ale starýho psa novým kouskům nenaučíš, přírodní tabák je prostě přírodní tabák, takže občas pobafávám dýmku. Žádný Taras Bulba ani Krakonošova směs, prostě si…

    Celý článek...
Bulvár
„Scházeli jsme se s partyzány ve mlejně,“ říká stoletá obyvatelka Pardubic Marie Antošová

Pan_AntoovNa webu Bulváru vám přinášíme druhý díl rozhovoru se stoletou občankou Pardubic, který vychází v tištěné podobě novin u příležitosti sta let republiky:

Narodila se za Rakouska-Uherska zkraje roku 1918. V rodině četníka bydlela nejprve na Svojanově, později v Nových Hradech a nakonec v Pardubicích. Za války randila s partyzány, pamatuje na výbuch v Semtíně a vzpomíná i na nástup komunistů k moci. Marie Antošová prožila neuvěřitelný a bohatý život. Co všechno o něm prozradila?

 Jak jste vnímala vlastně začátek války?

Vnímala jsem to, ale žádnej strach jsme moc neměli. Když pak zastřelili Heydricha, tak to všude muselo bejt zatemněný. Rodiče to asi nesli hůř, protože se muselo zatahovat, nesmělo bejt světlo a já jsem se někdy toulala venku, tak měli strach. A my mladý z toho strach neměli (smích).

Vaši rodiče to vůbec museli nést těžce. Oni přece dobře pamatovali první válku.

Pamatovali, jenže o tom jsme vůbec nemluvili. Když se vrátim k tomu začátku války: V tom osmatřicátým bylo v Litomyšli plno Němců a vyháněli Židy. Nevím, kam odešli ti chudáci, ale všichni nebyli mrtví.

Já byla v Pardubicích, ještě ve dvaačtyřicátým jsem byla u Holubářů, když jsem dostala pozvání do Stuttgartu. Tehdy mě zachránil pan Holubář, protože šel do Semtína, což byl v té době válečnej podnik, kde se vyrábělo střelivo. Tak šel k tamnímu inženýrovi a vyjednal, že můžu nastoupit k nim a že nemusim jet do Německa.

Tak jsem tam začala dělat. Na dvě směny - noční a denní. Nebylo to lehký, ale pořád jsem byla ještě celkem mladá. Museli jsme tahat takový těžký bedny a všecko smrdělo a bouchalo to, jak to válcovali. Pak jsem měla zase štěstí. Po osmi měsících jsem šla jako vždycky skrz bránu a nějakej veršusák, co prohlížel tašky - My jsme totiž každej den dostávali mlíko, když jsme dělali v těch jedovatejch výparech, a nesměli jsme si ho brát domů - Tak on když se podíval na mou legitimaci, tak se zeptal: "Vy se jmenujete Neckářová? Vy máte otce v Březové?" No ukázalo se, že pocházel ze Sudet, že se jmenoval Šustr a uměl česky i německy. Tak jsme se bavili a on šel potom někam orodovat.

Za 14 dní už jsem šla na ředitelství v Semtíně psát na stroji do korespondence. Byl tam nějakej Gutgesell - vysokej německej důstojník. Velkej chlap, kterej to vedl. Z něj jsme měli strach (smích). Celkem nás bylo v korespondenci šest děvčat. Každá měla svůj stroj a pořád jsme něco opisovali a psali.

Pak přišel pětačtyřicátej rok, a to už jsme pozorovali, že se něco děje. Všechny úředníky stěhovali pryč, velitelství se rozpustilo. Za náma přišel ředitel korespondence a řekl: "Děvčata, teď můžete jít domů, jestli chcete, tady nemůžete zůstat. Nevím, co se tady bude dít.“

Tak jsem se sebrala a jela do Novejch Hradů. No a tam jsem přečkala až do konce války.

antosova_otecPamatujete si ještě něco z války? Jak to probíhalo třeba v těch Nových Hradech?

Bylo tam hodně Němců. Naši rodiče uměli dobře německy, tak nás tam nechali.

Němci na konci války jak ujížděli, tak jeli kolem Košumberka, v místě, kterýmu jsme říkali Rasův kopec. Tam partyzáni pokáceli stromy přes silnici, a když tudy ti Němci projížděli, tak je všecky postříleli. Žádnej z nich nedojel.

A v Novejch Hradech se jich taky zabilo. Spoustu se jich oddělalo samo. A zámek, ten byl zabranej pro mládež, ženskou mládež čistej rasy. A tam všecko vykradli, a co nechali, to pak vzali Rusáci.

Tenkrát to bylo zlý. Z bytu jsme se dívali dalekohledem, jak střílej v tom zámku. Všecky zbraně házeli na hromadu. Měli tam spoustu lihu. Pořád to vybuchovalo a oni se asi otrávili a zastřelili. To bylo strašný. Potom jsme na byt dostali ještě pár Maďarů, který se vzdali. Byli u nás asi čtyři. Nejdřív tam byli Němci, potom Maďaři. To byli slušný lidi. Měli krásný auto na dvoře, a potom najednou dostali nějakej rozkaz a museli všichni odjet. Jestli je partyzáni taky odstřelili někde, to už nevíme.

A pořád to tam teda jezdilo, Němci od Litomyšle než se dali na útěk, tak hledali potraviny a rabovali. Sestra byla v Litomyšli a my jsme měli doma v bytě takovej hrnec se sádlem. A dole domácí – ti dělali likéry, tak tam měli líh. Němci rozbili jednoduše granátem dveře a vlezli do baráku, protože bylo zamknuto. My byli utečený a Nekvindovi, majitelé toho krámu, byli taky utečený. Ale náš otec, se schoval v takové věžičce na půdě. Vzal si dva granáty a byl tam. Na půdě jsme měli spoustu krásnýho nasekanýho dřeva a ti Němci to tam prohledávali. Hledali asi nějaký zbraně, protože náš domácí prodával i střelnej prach a železo a všecko. No, nic tam nenašli a tatínek nám potom vždycky vykládal: "Kdyby bejvali mě tam zpozorovali, tak jsem hodil mezi ně granát a byli jsme všecky mrtví."

Po nějakejch dnech přišli Rusáci na koních. Tak jsme dostali čtyři Rusáky do bytu zase. Jeden takovej tlustčí na maminku hned, aby udělala pirožky hned (smích). Přivezli smetanu a všeho možnýho, tak jim maminka udělala teda ty pirožky, rozinky a všechno možný. No tak tam byli nějakej čas. Tatínek, on už byl v penzi, si vzal četnickou uniformu a hlídal nás tam.

Ti Rusáci byli pěkní hoši, dokonce jeden uměl francouzsky. Měli tam velký pokoj, kam jim vždycky chodily dámy. Pak už se to uklidnilo. Jednoho dne už nás tatínek nechtěl hlídat, tak jsme se sestrou šly na vlak do Hrušové. Po cestě najednou vidíme hordu ruských vojáků na koních, v těch červenejch pláštích. Tak jsme s Hedou měly strach, to víte, nikde nikdo. Asi to na nás viděli, tak jeden dal povel a ty koně se všecky rozestoupili a udělali nám špalír, ještě nám salutovali. A my jsme prošly až k tomu vlaku.

Já jsem jela do Pardubic, kde jsem zase nastoupila u Holubářů. Pak už byl klid. Jen dva udavači, který taky někde skončili.

Udavači?

Byl to jeden krejčí a rodina hospodáře, co bydlela u kostela - Macákovi. Přišli jednou partyzáni a podřezali celou rodinu.

Takže partyzáni zjistili, že udávaj, tak je zabili?

Jo. Akorát jeden syn, kterej nebyl doma, u těch Macáků, zůstal živej. No, a tak se to všecko tam vyčistilo. Nekvindovi, ty přišli zpátky, byli taky zavřený. A začal rok 47. Holubářum všecko vzali komunisti. Paní Holubářová byla vystěhovaná.

A proč je takhle vystěhovali?

Já nevim, to byli takový...obchodníci, co tady byli. Patřili do těch bohatejch rodin.

Což se komunistům nelíbilo.

No, to se nelíbilo. Větší majetek jim sebrali, přivedli si svůj personál, takovýho mladýho chlapa, kterýmu se moc nechtělo dělat. Když si přivedli korespondentku, tak jsem šla. Šla jsem do Semtína na osobní oddělení a říkám: "Pane Pultar," – to byl známej na osobním, "nemáte tu místo? Já bych se sem ráda přihlásila." Pultar mi povídal: "Jdi támhle do mzdovky, tam se přihlas," tak mě dal hned přihlášku no, a šla jsem do mzdový účtárny.

PARTYZÁNI? NĚJAKÁ TA PUSA BYLA…

Můžu se ještě vrátit k těm partyzánům za války? Co si o nich pamatujete?

Ano. Byla jich tam spousta. Kus od nás u lesa byl jeden mlejn, kde bydlela paní, ke který ty partyzáni chodili. A bylo tam často takových hezkých hochů, tak jsme se tam leckdy scházeli.

Vy jste se scházeli s partyzány ve mlýně? (smích)

Pamatuju si Ivana, to byl hrozně slušnej kluk... Já na ně nemám špatný vzpomínky. Jo a jednou jsme byli. No s tim Ivanem - ňáká ta pusa nebo něco byla...

antosova_matkaA oni normálně bydleli v Nových Hradech a scházeli se a dělali ty partyzánský akce?

V tom mlejně u těch Břeňů jich bylo hodně. Jednou jsme tam šli ještě s jednou holkou k tý paní Břeňový a byl tam jeden, co kulhal. Takovej hezkej chlap. A ten – něco jsem mu odřekla a vylítla jsem ven - a on za mnou střílel. Ale ne po mě, do vzduchu jenom. Jinak jsme ale s nima neměli potíže. Byli jsme vychovaný, že jsme si nedovolili mít něco víc s nějakým klukem. Tatínek nám vždycky říkal, že je ostuda mít dítě za svobodna. Tak jsme si ničeho netroufli. Možná kdyby nějaká holka chtěla, tak s těma Rusama by si užila, ale já ne. My jsme byly vychovaný moc počestně.

A ty partyzáni – to byli místní, nebo odněkud přišli?

Byli to Češi i Rusáci. Kromě toho mlejnu, kde jim ta paní Břeňová dávala najíst, byli v lesích, v zemljankách. Vzpomínám si na to, že rodiče z toho asi měli větší strach, než my. Měli strach o nás. Do devíti hodin jsme museli bejt všichni doma, to nesměl bejt nikdo na ulicích. Já chodívala do takové chaty tam dole, kde jsem měla kamarádku Věru Kašparovou. Oni tam měli restauraci ti Kašparovi, kde dobře vařili. Taky se tam tancovalo, ale za války to bylo zavřený. Já k nim ale stejně chodila na návštěvu. Jednou jsme se tam zdrželi, on mě Jarda potom šel vyprovodit domů – bylo to z tý chaty k nám domů velký kus cesty přes les. A tak už bylo po devátý, když jsem přišla. Naši už ve voknách. Tehdy jsem dostala strašnej vejprask, že jsem přišla až o půl desátý.

Pojďme se ještě podívat, co bylo po tý válce, jak tady byli komunisti, vy jste teda dělala v Semtíně?

Já jsem byla v Semtíně. Měli jsme legitimace nějakýho svazu přátel komunistů nebo čeho. A museli jsme odvádět asi 30 korun, nebo tak. Náš šéf mzdový účtárny byl kdysi velkej pán. A byl hrozně hodnej. Pomáhal za Německa lidem. Pan Roleček se jmenoval. Jednou se přišlo na to, že tam jsou nějaký nesrovnalosti. Přišli dva chlapi do mzdovky, pana Rolečka sebrali, hned musel pryč a my jsme viděli, zadem jak ho odvážej pryč... Dostal 14 let.

Připravili: Eliška a Filip Applovi

Joomla Templates and Joomla Extensions by ZooTemplate.Com
 

Aktuální číslo

paparazzi bulváru zasahují:

Nejčtenější články:

Online čtenáři:

Právě připojeni - hostů: 55 

Upozorňování

Je nutné vyplnit e-mail a alespoň jednu událost, na kterou se má upozorňovat.

E-mail *
Upozornění na nový soubor
Upozornění na nový článek
Upozornění na nový archiv

TREFA

  • Miloš Říha, hokejový trenér

    riha


    Jak s odstupem hodnotíte, pane trenére, svoje letošní účinkování u pardubického klubu? Jak hodnotíte výsledek, kterého mužstvo nakonec dosáhlo? Jirka, Pardubice

    Na jednu stranu tým dosáhl toho, čeho dosáhnout…

    Celý článek...

banner-suska

Náš Facebook

Joomla Templates and Joomla Extensions by ZooTemplate.Com

Paparazzi Bulváru zasahují:

BLV Paparazzi.jpg