Představovat jméno Jaroslav Kulhavý je asi potřeba jen těm největším sportovním analfabetům. Všichni ostatní rovnou vysypou z rukávu, že je to olympijský vítěz z Londýna a stříbrný olympionik z poslední olympiády v Rio de Janeiru. Rodák z Ústí nad Orlicí ve své disciplíně – cyklistické cross country – posbíral ve svém dosavadním sportovním životě všechna ocenění, která byla k dispozici. Je juniorským mistrem Evropy i světa, dvojnásobným seniorským mistrem Evropy, vicemistrem i mistrem světa, vyhrál světový pohár a je maratonským šampionem. Na začátku května si v pardubickém divadle Jaroslav Kulhavý převzal ocenění Za zásluhy o Pardubický kraj.

Dostal jste medaili jiného druhu, než jste zvyklý. Myslíte, že byste měl získat ocenění za to, že jste úspěšný cyklista?

Ocenění je několik druhů. Pro mě nejdůležitější je to, které hodnotí moji práci. Tím jsou pro mě výsledky na závodech, pocity ze závodů, pocity z tréninků. K tomu se přidávají ta následná ocenění, tedy různé ankety nebo ocenění od kraje.

Civilní ocenění si určitě zasloužíte nejenom za to, že jste vytáhl do většího povědomí svůj sport, podobně jako Sáblíková rychlobruslení nebo parta z Letohradu biatlon, ale také proto, že plníte úlohu vzoru pro děti a mládež. Vcelku pravidelně se účastníte lokálních závodů, kde vás děti mohou vidět, mluvit s vámi. Vnímáte tuhle svoji důležitou roli?

Myslím, že toto je ve spojení s úspěchem důležité. Každý sportovec by to měl, pokud to jde, nějak tomu sportu vrátit a měl by pomoci ostatním k tomu proniknout. Důležité jsou v tomhle případě zejména děti, které se už dnes nevěnují sportu tolik jako dřív. To je obrovská škoda.

Když se sportovci, kteří dosáhli úspěchu na olympiádě, ať je to Martina Sáblíková, Eva Samková a další, věnují takovým aktivitám, je to super. Je to důležité. Není to jen o tom sebrat medaile a odjet domů.

Po olympiádě jsem prožil útlum, pokles formy. Lidi to přičítají různým okolnostem, ale je to zejména o tom, že na sportovce je po úspěchu velký tlak, každý si z něj chce kousek utrhnout. Chodí pozvánky na nejrůznější akce, autogramiády… Částečně to jde na úkor tréninku a regenerace, člověk jezdí, jak já říkám, dělat klauna. Na druhou stranu, když vám pak na někde na závodě říkají rodiče, že jejich syn začal závodit, protože vás viděl v televizi, je to super. Je dobré motivovat lidi ke sportu, ukazovat jim, že i oni zvládnou sportovat.

Když vyhrajete závod a stojíte na stupních vítězů, co vám probíhá hlavou? Je tam čas prožít si všechny pocity s tím spojené?

Tyhle pocity přicházejí až po závodě. Před závodem je člověk stoprocentně soustředěný, snaží se udělat maximum pro to, aby ze sebe vydal všechno pro úspěch. To po projetí cílem ze závodníka spadne a přichází euforie nebo zklamání, to podle výsledku. Trvá to den dva. Když jako příklad uvedu olympiádu, tak to trvá tak rok, než člověk projde všemi těmi pocity euforie.

Vaším zlomovým okamžikem, na který asi nikdy nezapomente, bude navždycky olympiáda, je to tak?

Olympiáda v Londýně v roce 2012 byla skutečně hodně zlomovým okamžikem. Přišla s ním změna sportovního života, kdy už neřeším jenom to, že bych ráno vstal, nasnídal se, šel na kolo, po kole si lehnul, pak si dal regeneraci, saunu nebo další trénink, navečeřel se, šel spát a neřešil nic jiného. Vstoupily mi do života další aktivity spojené s úspěchem, společenské, sponzorské, spolupráce na vývoji různých produktů. Nabalila se na mě další práce, musel jsem se s tím naučit pracovat.

Když člověk srovná olympiádu a ostatní závody, tak olympiáda sportovní akce převyšuje. Nedá se o ní říct, že by to byla jenom sportovní akce, je to celosvětová, celospolečenská událost, která ostatní přesahuje a kterou vnímají i ti, kteří jinak sport nesledují. Úspěch na olympiádě je jinak vnímaný, stejně jako je jinak vnímaný závodník, když je olympijský vítěz.

Účast na olympiádách, to jsou vrcholy. Jaké byly ale začátky závodníka Jaroslava Kulhavého?

Začínal jsem jako kluk na kole BMX, kdy jsme se tady po Ústí s kamarády různě potulovali, něco přeskakovali, sjížděli. Nebavilo mě běhat, na kole jsme se dostali dál, než bychom došli. Pak jsem si u rodičů vybrečel horské kolo, které v té době zažívalo boom a já ho pochopitelně taky chtěl. Potom jsme si našli nějaké závody, ty se mi hned podařily, takže vznikla motivace pokračovat. Rodiče mě podporovali, což bylo super. Dostal jsem se mezi kluky, kteří závodili na vyšší úrovni, takže jsem postupně šel nahoru, začalo mě to víc a víc bavit, věnoval jsem tomu víc a víc času a tak to šlo až někdy do osmnácti let, kdy se mi začalo dařit i na mezinárodní scéně. To jsem vyhrál tituly mistra světa a mistra Evropy.

Vy jste, jak se tady říká, Oušťák, stále máte v Ústí nad Orlicí domov. Pro profesionálního sportovce by jistě bylo výhodnější žít v Praze nebo dokonce v jiné zemi. Je to proto, že jste lokal patriot?

Určitě ano. Vždycky mi jako sportovci bylo jedno, kde jsem. Stačilo mi mít kolo, mít kde trénovat. Samozřejmě by pro mě byla lepší třeba Praha, je to tam blíž na letiště, je tam lepší zabezpečení, nemocnice, regenerace a tak dále. Ale tady v Ústí jsem měl vždycky rodinu, kamarády a prostředí menšího města mi na trénink vyhovuje. A když potřebuju někam do většího města, tak si tam zajedu nebo zaletím.

Jsem člověk, který nevydrží na jednom místě, asi bych se tady nedokázal usadit na delší dobu než tři týdny, takový jsem nikdy nebyl a nebudu. Stále někam přejíždím, ať už po České republice, Evropě nebo světě. Ale sem do Ústí se vždycky rád vracím a beru to tu jako svůj domov, který mám rád.

Myslíte, že se v Ústí po skončení aktivní sportovní kariéry usadíte?

To je otázka, protože mám přítelkyni, která je z Ostravy, takže už teď jsme na dvou místech. Budeme se muset rozhodnout, kde bude domov číslo jedna, ale rozhodně neplánuji se natrvalo odstřihnout od Ústí. Ale je to těžké odhadovat, protože kariéra běží a ještě tři čtyři roky určitě poběží. Po ní může přijít zajímavá nabídka práce, a ta může být úplně někde jinde.

Tady jsem se narodil, veškeré začátky života a sportovního života mám s tímhle místem spojené a tady bude vždycky můj domov. Znám hezčí místa na světě, ale vazbu mám na Ústí, na Hylváty, vyrůstal jsem tady a vždycky se sem budu rád vracet.

Už máte představu o svojí budoucnosti poté, kdy ukončíte aktivní sportovní kariéru? Nemáte třeba dokonce obavu z toho, co bude dál?

Myslím, že ne. Pro mě je budoucnost velmi otevřená, vlastně se na ní skoro těším, protože mám milion plánů. Od doby, kdy přišly úspěchy, tak nestíhám, co bych chtěl, neustále si musím řadit priority. Na posportovní život se docela těším, až ukončím kariéru a nakopnu to zase nějakým jiným směrem, ať profesně nebo z hlediska osobního života.

Rozhodl jsem se, že pojedu do Tokia (dějiště příští letní olympiády – pozn. red.), takže příští tři roky mám před sebou a potom asi přijde velká změna. Posunovat se bude i soukromý život.

Připravili: Miloš Spáčil a Olda Tamáš