S trenérem hokejbalových mistrů HBC Autosklo Pardubice Jiřím Mašíkem jsme se setkali den před odjezdem týmu na Český pohár, který ukončil českou hokejbalovou sezonu. Náš rozhovor se proto stočil i k němu. V tu chvíli samozřejmě Jiří Mašík nemohl tušit, že se Pardubákům podaří ovládnout i tento turnaj a získat tak senzační double. Při našem povídání ale na něm byla vidět obrovská jistota a víra ve své svěřence. „Po titulu jsme trochu slavili, měli jsme několik povinností, byli u hejtmana, primátora. Kluci dostali týden volno, někteří absolvovali soustředění s reprezentací. Musíme mít ale ambice nejvyšší, přece nepojedeme někam na turnaj s tím, že se pouze zúčastníme,“ řekl k tématu Českého poháru Jiří Mašík.

Užili jste si oslav dosyta? První extraligový titul, ten je potřeba pořádně oslavit…

Myslím si, že vzhledem k tomu, jak těžká byla cesta k titulu, tak k tomu přiměřeně těžké byly i oslavy. Pro nás to byl neuvěřitelný zážitek, o to víc jsme si to užili.

Většina týmu prožila už finálovou porážku s Kladnem před dvěma lety, byla tahle série často rozebíraným tématem v kabině před finále?

Vůbec jsme se o této sérii nebavili, dá se říct, že jsme se nebavili ani o loňském semifinále, kdy jsme rovněž prohráli s Kladnem. Řešíme vždy aktuální sezonu. Na týmu je vidět posun. Mančaft se vyvíjel tři čtyři roky a se získanými zkušenostmi jde stále nahoru. V letošním finále je skvěle prodal, hráči přidali obrovské nasazení, týmový duch. Už před sezonou jsme viděli, že by se to mohlo podařit, protože všichni kluci k tomu přistupovali zodpovědně, při letní přípravě si přidávali. Obrovské množství práce jsme odvedli v zimní přípravě, hráči si opět přidávali další sportovní aktivity, aby byli připravení. Všichni jsme tak tušili, že úspěch může přijít.

Takže když na vás dvakrát po sobě vyzrál trenér Drahomír Kadlec s Kladnem, tak jste doma neházel šipky do jeho portrétu jako Sepp Maier do Panenky?

Ne, to vůbec ne. Kladno je neskutečně silný tým s dlouhodobě skvělými výsledky. Dokáží kádr vždy vhodně doplnit. Částečně si z nich bereme inspiraci, ale nechceme je úplně kopírovat. Kladno jde cestou moderního hokejbalu, ale finále bylo o nás. Jeden z úkolů nás, trenérů, bylo vštípit hráčům vítězné myšlení a dokázat nastavit jejich psychiku na vítězství.

Prozraďte tedy, čím jste dokázali dát mužstvu vítěznou mentalitu?

Už dlouhodobě pracuju s mentální přípravou. Zúčastnil jsem se kurzu, který vedl bývalý osobní trenér Jaromíra Jágra Marián Jelínek. Mám o tom několik knížek, studuju je ve volném čase. Hodně mě to zajímá, je to dlouhodobá práce, důležité je sebevědomí hráčů. Máme hodně mladých, ale za poslední čtyři roky jsme sehráli spoustu turnajů, těžkých zápasů, kde jsme sebevědomí nabrali. Před play-off jsme měli několik pohovorů, kde jsme se kluky snažili přesvědčit o tom, že tým je silný a že má na úspěch. Ale nechtěli jsme to přehnat, abychom nebyli na hrušce. Klíčové bylo, abychom si věřili za každé situace, což se v celém průběhu play-off projevilo.  Až na první zápas semifinále s Ústím jsme všechny ostatní zápasy vyhráli o gól, vyhrávali jsme v prodloužení, což ukazuje neuvěřitelnou sílu mužstva.

Do finále jste šli po čtyřzápasové sérii s Mostem, Kladno hrálo s Plzní o zápas víc. Nechyběly pak kvůli tomu kladenským síly ve finálových prodlouženích?

Vůbec si to nemyslím. Musíme sportovně přiznat, že Kladno, i když jsme byli dobře připravení, nás přehrávalo a sil mělo dost. Nemyslím si, že by ten zápas navíc byl nějaký faktor. Navíc mezi semifinále a finále byla týden pauza, za kterou podobní hráči dokáží v pohodě zregenerovat.

Kde vidíte ten hlavní moment, který rozhodl o tom, že letos půjde titul do Pardubic?

Už jsme se o tom několikrát bavili, říkal jsem to i klukům. Pro mě největší krize byla ve třetím zápase v Mostě, když před koncem stále byl zápas vyrovnaný. Tam jsem byl nejvíc nervózní. Všichni očekávali, že půjdeme do finále. Lidé okolo týmu, fanoušci nám říkali, že hrajeme dobře, že si to finále zasloužíme. Jenže jsme doma jednou prohráli a všude se psalo, že Most doma umí, že jsme tam šest let nevyhráli. Věděl jsem, že prohra by byla devastující. Malinko to na mě dolehlo, ale snažil jsem se to na sobě nedat znát. Takže když jsme dali vítězný gól, tak to ze mě spadlo a musel jsem to trochu vydýchat. Stranou samozřejmě, aby mě hráči neviděli. Po další výhře to už ze mě spadlo úplně a nervozitu před finále jsem už skoro nepociťoval. Všichni jsme se po těch dvou výhrách v Mostě uklidnili. Na klucích bylo vidět sebevědomí a že se nenechají nervozitou svázat.

Hokejbalové play-off se hrálo před kamerami České televize. Byl to pro hráče velký nezvyk, museli jste se tomu věnovat?

Určitě. Na každého to působí, na jednoho pozitivně, na druhého negativně. Věděli jsme o tom, bylo to i jedno z témat našich pohovorů s hráči. Byl okolo toho obrovský šrumec, hokejbalisti, kteří nehráli na mistrovství světa, tohle nezažili. V tom se hokejbal neskutečně posunul a jsem za to nesmírně rád. Dělali se rozhovory, medailonky hráčů. Bylo to perfektní, ale přeci jen někteří to nemuseli unést. Doma to ještě nebyl takový problém, ale v Kladně, když hráči přišli do velké arény, přijelo za nimi hodně diváků z Pardubic. Někomu to svázat nohy mohlo. Ale klobouk dolů, jak to kluci zvládli.

Nikdo z vašeho týmu není profesionální hokejbalista. Jak moc je náročné skloubit tréninky a přípravu s pracovním vytížením hráčů?

Pokud se nepletu, tak v hokejbalovém prostředí není žádný profesionál. Všichni jsou zaměstnaní někde jinde. Trénujeme kvůli tomu už několik sezon až od sedmi hodin večer. Někteří mají zaměstnání, někteří vedou své firmy, další zase studují různě po republice. Bylo to složité. Ale držím se toho, že hokejbal je hlavně zábava, práce a škola jsou přednější. Snažil jsem se vyjít maximálně vstříc a vždycky jsme se domluvili. Občas to problém je, někdo musel do práce i o víkendu a zasáhlo nám to tak i do zápasů. Ale musíme to tak brát, hokejbal je především koníček.

V týmu HBC Autosklo Pardubice působí i váš mladší bratr. Jak se vám spolupracuje?

Jsem moc rád, že brácha ještě hraje a jsem i rád za tu možnost působit u stejného týmu s ním. On je zrovna jeden z těch hráčů, co má vlastní firmu a má hodně zakázek i o víkendech a po večerech. Takže s tréninky je to složité. O to je to těžší, protože člověk by rád byl na každého hráče stejně přísný. Když jsme spolu titul získali, tak jsme rovnou titul věnovali našemu tátovi, který nás odmalička vedl k hokeji a sportu obecně. Pomáhal nám také zakládat klub Jokerit Chrudim. Myslím, že by na nás byl hrdý a jsem moc rád, že se nám to s bráchou podařilo.

Připravil: Lukáš Zitka