Lyžováním oslavil významný pardubický rodák, architekt Miroslav Řepa své půlkulaté narozeniny (85). „Už jsem si říkal, že na to nestoupnu, ale tak ještě letos,“ usmívá se Miroslav Řepa, vášnivý lyžař. „A na běžky?,“ ptá se kolegyně. „Blázníte, sjezd,“ šokuje přítomné. Architekta Řepu netřeba příliš představovat. Stále usměvavý, vitální, hovorný – a hlavně skvělý člověk.

Často vzpomíná na svého otce – architekta Karla Řepu, mimo jiné tvůrce pardubického nádraží. „Co by tomu asi řekl táta,“ dává si otázku u stolu. Když malého panáčka irské whiskey nalévá po sklenky plné kávy a šlehačky říká: „Táta by řekl: to jsem neviděl“.

Architekt Miroslav Řepa – ačkoliv většinu života prožil v Praze – na své rodné Pardubice nezapomíná. A to nejen kvůli manželce Evě, která tu žije.

„Do Pardubic jezdím většinou na víkendy. Má to své výhody. Když mi někdo večer zavolá, že by potřeboval něco probrat, řeknu mu, vem láhev dobrého vína a přijď. A kdy? No, hned,“ vypráví Řepa. „Mohu to všem doporučit,“ dodává.

Miroslav Řepa kromě zdařilé rekonstrukce budovy Východočeského divadla v Pardubicích stále zůstal patriotem. Zcela bez nároku na honorář zasedl v komisi na výběr zhotovitelů kompletní opravy hrobky prvního českého aviatika Ing. Jana Kašpara a nyní se podílí na opravě hrobu projektanta železničních tratí Ing. Jana Pernera, který by letos oslavil dvousté narozeniny. „Hrobka je autorským dílem architekta Ladislava Machoně (mj. tvůrce pardubické pasáže, pošty či elektrotechnické průmyslovky – pozn. red.), který je zde zřejmě uložen. Děkuji všem, kteří se o hroby tak významných osobností starají, obdivuji to a fandím jim,“ dodává Řepa.

RODINNÁ TRADICE

Ke své profesi architekta se Miroslav Řepa dostal celkem logicky. Jeho tatínek Karel je zlatý písmem zapsán v historii české architektury a jablko nepadlo daleko od stromu. I když… všechno mohlo být úplně jinak. „Původně jsem měl úplně jiné cíle,“ prozradil nám Miroslav Řepa. „Chtěl jsem dělat diplomacii, chtěl jsem dělat hotelnictví, ale dopadlo to jinak.“ Plány mladého Mirka totiž zhatil osmačtyřicátý rok – uzavření hranic komunisty ukončilo jeho sen studovat v Ženevě hotelovou školu. Rok následující nastoupil na vysokou školu architektury a posléze vystudoval  u profesora Fragnera Akademii výtvarných umění.

Vliv tatínka Řepy byl ale veliký. „Odmalička jsem vyrůstal v architektonickém prostředí, pohlavky jsem dostával, nemohl jsem jít na fotbalové utkání, dokud jsem nenakreslil ten či onen výkres, ale naučil jsem se pečlivosti, dochvilnosti a důslednosti, což uplatňuji ve svém povolání architekta dodnes,“ vzpomíná Miroslav Řepa.

PROFESNÍ VRCHOLY

Na otázku, která svá díla považuje na nejlepší, zmíní architekt Miroslav Řepa dva projekty, které se shodou okolností lidem otevřely ve stejný rok. „Dožiju-li se roku 2017, bude to padesát let od otevření gottwaldovského, čili zlínského, divadla a bude to zároveň padesát roků od otevření slavné světové výstavy Expo v kanadském Montrealu,“ vzpomíná Řepa na své dva profesní mezníky. Zároveň ale vysvětluje, že shodný rok jejich otevření, je opravdu náhoda. „Zlínské divadlo se rodilo deset let, než bylo otevřeno, záležitost Montrealu byla otázkou nepoměrně kratší doby dvou a půl let,“ dodává.

UMETAL TATÍNEK CESTIČKU?

Spousta rodičů, jejichž potomci zamíří do stejné profese, svým dětem pěkně umete cestičku.  Když si synáček nebo dceruška nevědí rady, přispěchá tatínek a práci za ně udělá. Myslíte, že to tak bylo i u Řepů? Odpověď najdeme opět ve vzpomínkách Miroslava. „Nejtěžší chvíle jsem prožíval, když jsem po vítězství v soutěži na zlínské divadlo nastoupil jako absolvent akademie, který si myslel, jak říkal tatínek, že spolknul pravítko, mezi zkušené architekty, stavaře a specialisty. Přišel jsem z bohémského světa a dostal jsem nádherný náraz od baťovské školy a dostalo se mi zjištění, že nejkrásnější chvíle jsou, když si člověk projekt vymýšlí. Pak už je to řehole,“ usmívá se dnes pětaosmdesátiletý Řepa. „Tam jsem se musel naučit spoustu řemesel. Copak jsem věděl o strojařině v rámci divadla, copak jsem věděl o klimatizaci, copak jsem věděl o detailech nábytku do hlediště…?“

CO JE TO GIPROCK?

Jak už bylo napsáno, stavba pavilonu pro světovou výstavu Expo 1967 v Montrealu skončila obrovským úspěchem. Pod ním je podepsán právě Miroslav Řepa s kolegou Vladimírem Pýchou. Jejich projekt vyhrál velkou architektonickou soutěž, do které bylo přihlášeno 104 projektů. Řepa dnes s úsměvem vzpomíná, jaké překvapení nastalo poté, co byly v anonymní soutěži rozlepeny obálky a ukázalo se, že vyhráli „dva mladí kluci“. Úsměv mu nemizí ze rtů ani při následném vyprávění o vlastním šoku z kanadských reálií, kde se jako dva architekti ze socialistikého bloku setkali s postupy a materiály, o kterých tady ani nesnili. „Měli jsme v projektu namalovány různé příčky a Kanaďani, když to viděli, tak říkali – s tím si nelamte hlavu, sem dáme giprock. A mě bylo trapné se ptát, co to je giprock. Dneska, když někomu řeknu sádrokarton, každý ho zná v padesáti nejrůznějších podobách,“ směje se Řepa. Čas ukázal, že dvojici Řepa-Pýcha se dílo v Kanadě, kde možná působili trochu exoticky, skutečně podařilo. Pavilon se po skončení světové výstavy povedlo prodat a tak jak byl dodnes stojí v kanadské provincii Newfoundland, kde slouží jako kulturní středisko.

PARDUBÁK ŘEPA

Města a místa mají obvykle tendenci „přivlastňovat“ si slavné osobnosti, které k nim mají nějakou, i třeba mizivě malou, vazbu. Ovšem slavný architekt Řepa, který většinu času tráví pracovně v Praze, se k městu perníku vždy aktivně hlásí: „Vždycky jsem se Pardubákem cítil a cítím se jím být dodnes, přestože jsem po skončení zdejší reálky v roce 1949 většinu let svého života prožil v Praze.“

Tak, pane architekte, všechno nejlepší a ještě hodně aktivních let, ať dál platí Vaše věta: „Pořád se snažím být činný, protože jakmile si jednoho dne lehnu, tak už nevstanu. Tak radši lítám, i když těžko…“

ARCHITEKT MIROSLAV ŘEPA:

-        pardubický rodák bydlící v Praze (v Pardubicích má trvalé bydliště, v Praze ateliér)

-        kurátor výstav na Pražském hradě (Deset století architektury, Rudolf II. a Josip Plečnik)

-        manželka žije v Pardubicích, architekt za ní pravidelně dojíždí vlakem

-        stále aktivně pracující

-        podílel se na opravě Smetanova, Stavovského, Národního a Východočeského divadla

-        byl v komisi na výběr architektonického řešení opravy hrobky Ing. Jana Kašpara

-        pomáhá s opravou hrobky Ing. Jana Pernera

-        autor expozicí naší země na EXPO

-        byl u znovuotevření nejstaršího nádražního knihkupectví Mozaika v Pardubicích

-        držitel Ocenění Pardubického kraje