Koncem srpna už to bude sedmdesát let, kdy Pardubice zasáhlo nejničivější bombardování spojeneckými letadly. Necelé tři stovky bombardérů doprovázené dvěma stovkami stíhaček svrhly více než deset tisíc bomb cílených na Fantovu továrnu, dnešní Paramo. Události staré sedm desítek let, při nichž přišly o život dvě stovky lidí, připomíná nová kniha „Cíl pro dnešní den: Pardubice, 24. 8. 1944“ autorské dvojice Jiří a Ondřej Soukupovi, která byla slavnostně pokřtěna v Knihkupectví MOZAIKA na pardubickém vlakovém nádraží. 

Kniha především prostřednictvím ilustrací doplněných o faktické údaje mapuje události toho dne od chvíle předletové přípravy posádek bombardérů. „Nic takového zatím neexistovalo, proto jsme vytvořili průřez tím jedním dnem,“ řekl Bulváru po křtu před Mozaikou Jiří Soukup. „Vzhledem k tomu, že jsme grafici a malíři, snažili jsme se příběh toho osudného dne podat prostřednictvím obrázků.“ Autoři přitom dbali na detaily a pečlivě hlídali přesnost označení vyobrazených letadel, včetně obrázků, které si na ně letci malovali. Při sbírání materiálů se Soukupovi potkali i s příbuznými účastníků leteckých bojů. U Knihkupectví Mozaika navíc měli možnost potkat další pamětníky, jedním z kmotrů knihy se stal Radovan Brož, který bombardování zažil jako osmiletý chlapec. S Bulvárem se podělil o svoje vzpomínky.

Pamatuji si letecký poplach vyhlášený sirénami, seběhnutí rodiny. Ale pro nás tento nálet, který popisuje knížka, nebyl tak hrozný, jako ten předchozí. Nejbližší bomba spadla někam na Karlovinu, což bylo zhruba jeden a půl kilometru od našeho domu a nás se nálet bezprostředně nedotkl. Ale hrůza to byla pro obyvatele Skřivánku, Nerudovky a Karloviny, tam to pocítili nejvíc.

Daleko horší byl pro vás ten předchozí noční nálet v červenci roku 1944, jak na ten vzpomínáte?

To byla hrůza. O půlnoci přiběhla maminčina maminka do pokoje, kde jsme s rodiči spali a říkala tatínkovi – Jarko, něco se děje, venku je světlo jako ve dne… Vzpomínám, že jsem viděl i padat první bomby, ale v tu chvíli  jsme byli ve sklepě. Největší hrůzu jsme měli z toho, jak bomby hvízdaly a my nevěděli, kde vybuchnou. Ta nejbližší vybuchla devadesát metrů od nás.

Nahoru ze sklepa jsme se odvážili až několik hodin po náletu a doma jsme našli vysklená okna a úlomek bomby zvící padesát centimetrů délky, který nám přerazil okenní sloupek.

Druhý den jsme oběhli s bráchou okolí. V Holubovce byly nejvíc postiženy dvě dvouvily, které byly srovnány se zemí a celé rodiny v nich zahynuly a viděli jsme na poli i nevybuchlou bombu, kterou tam hlídali čeští četníci.

Po tomhle zážitku jsme odjeli na venkov, táta si vzal dovolenou a odjeli jsme na žně. Z nich jsme přijeli a následující den byl opět nálet…

Byl jste tehdy kluk, byly pro vás tyto zážitky i dobrodružství nebo to byl jenom strach a hrůza?

Dobrodružství to bylo jenom do půlnoci toho osudného dne. Pak už to byla jenom čiročirá hrůza.

My dnes víme, proč tady letadla bombardovala, chápeme to. Jak to bylo tehdy, brali jste to taky tak nebo jste na spojence nadávali?

Rodiče před námi samozřejmě tajili, že poslouchají každý večer Londýn, my kluci jsme nevěděli nic, abychom se někde nepodřekli. Už jsme si samozřejmě nějaký názor dělali, občas třeba i něco rodiče řekli… Názory byly různé a dodneška různé jsou, dneska to nějací ultraleví voliči vidí různě, že… Co si budeme povídat, no…

Ale chápali jste už tehdy, proč nálety jsou?

Samozřejmě. K tomu zasažení obytných čtvrtí došlo proto, že bombardovacímu svazu ulétli značkaři a západní vítr odnesl padáky se světlicemi nad vilovou čtvrť.

Ono to taky asi nebyla legrace, trefit se v době zatemnění…

Jistě, navíc Němci tady měli tehdy postavenou falešnou Fantovku.

Vzpomínáte na tu dobu ještě, připomenete si ji někdy?

Samozřejmě, třeba v době, kdy probíhaly pyrotechnické průzkumy, ať kolem Ramovky nebo u slepého ramene Labe. Kdykoliv se vrátím do rodné vilovky, vždycky si vzpomenu, kde stávali Pánkovi, kteří to tenkrát odnesli. Na to se zapomenout nedá…