V květnovém Bulváru pokračujeme v rozhovoru s Václavem Kulhánkem alias Krychličem. Druhá část zajímavého povídání vrhne světlo na život této dnes již slavné pardubické osobnosti. Krychlič se nebál hovořit o svých studiích, o extravagantním účesu i přezdívce z něj vyplývající. Nakonec se také dozvíte, jaký vzkaz posílá svým fanouškům.

Pojďme se podívat trochu do minulosti. Studoval jste prý několik vysokých škol…

Jak se říká: studentský život je životem veselým. V té době nemá člověk starosti a povinnosti. Žije od zkoušky ke zkoušce, od oslavy k oslavě. To byla úžasná doba. Absolutně toho nelituji, protože člověk zároveň získal i nějaký rozhled, nějaké povědomí o světě, o situaci kolem, aby neměl klapky na očích.

Jinak jsem ale v životě ty vysoké školy moc nevyužíval. Měl jsem vždycky velkou vazbu na náš baráček ve vesnici a nechtělo se mi nikam jinam. Je pravda, že jsem asi dva roky učil, ale obecně k dětem nemám zas takový vztah…

A kde jste učil?

Na Staňkově, tam jsem začínal, když se tady natáčela Saxána. Tehdy nebyl problém s tím, že bych si nerozuměl s dětmi, ale já si nerozuměl s ostatními učiteli a nadřízenými. Oni mi říkali, že si děti moc pouštím k tělu a že ke mě mají vztah jako ke kamarádovi. Já jsem s tím měl úspěchy, ale oni vždycky chtěli, abych spíš trestal. Dřív měl učitel řvát, mít autoritu. Být kamarád se moc nenosilo.

I z toho je vidět, že jste se vždycky snažil trochu plavat proti proudu…

To je jako Elvis, když se ho ptali, proč se tak strašně pohybuje. On jim říkal: Já to tak cítím. A já to taky tak cítím. Kdybych se ráno podíval  se do zrcadla a viděl tam něco jiného, tak budu nešťastnej. Já jsem v životě vždycky nějakým tím krokem vystupoval z řady, ať už dopředu nebo dozadu. Nikdy jsem nechtěl být v lajně, jeden ze všech. To i na vojně, kde byli všichni oholení a v těch hrozných jednotných uniformách, jsem nosil uniformu a vousy.

Pojďme ještě na chvíli k vaší vizáži. Neříkal jste si někdy, že chcete změnu? Že to shodíte, uděláte něco jiného?

Ono to na sebe pořád nějak navazovalo. Třeba názvy se krásně měnily. Lidi tomu říkali tři kremrole, potom nárazník, pařížské plameny atd. atd. Teď vypadám jinak než před pěti lety, před pěti lety jsem vypadal jinak než před deseti, před deseti jinak než před dvaceti. Ale není to tak, že bych se ráno probudil a chtěl nějakou zásadní změnu.

Víte já mám rád, když je to zajímavé. Hrozně se mi třeba líbí, jak mají holky dneska barevné vlasy. Třeba svítivou růžovou na celé hlavě. Nebo u kluků všelijaké ty trny, dredy apod. Je to něco, na co se podíváte, co vás zaujme. Protože když jdu mezi lidi, tak chci, aby mě zaujali. Jinak bych mezi ně nemusel chodit, jinak bychom se nemuseli přece zajímavě oblékat. Všichni můžou mít tepláky, uniformy a šmitec.

Určitě víte, že vám lidé přezdívají Krychlič. Vadí vám ta přezdívka?

Nevadí. Beru to jako takové své indiánské jméno. Když se někdo může jmenovat Běžící bůvol nebo Tři dny seděla u ohně, tak proč bych se nemohl jmenovat Krychlič (směje se).

Ne, já tyhle věci moc neřeším. Po těch letech mi lidi nemůžou říct nic, co bych už neslyšel. Já vždycky říkám: Každý ať si myslí, co chce. Někdo má dementní mozek, vymýšlí si dementní věci a někdo naopak. Se mnou se třeba lidé fotografují a mohu říct, že jsem se za posledních pět, deset let nikdy nevyfotil s ošklivou holkou. S nějakou, co má problém sama se sebou. Vždycky to jsou krásný lidi, krásný děvčata nebo děti. Lidi, kteří na vás pokřikujou, mají nějaký problém - buď existenční, zdravotní, partnerský a pokřikují hlavně proto, aby si sami ulevili.

Hlavně ta vaše přezdívka není myšlená zle, je to spíš naopak. Je zjevné, že pozornost lidí vám nevadí. Řekl byste o sobě, že jste exhibicionista?

Rozhodně. Totiž když budete mít klec, ve které bude 50 žlutých kanárů a jeden namalovaný na modro, tak každého zaujme ten modrý. A i když žlutý kanárci budou hezčí než ten modrý, každého zaujme právě on. Já jsem prostě rád, když na ulici potkám někoho zajímavého. Je třeba krásně oblečený, něco krásného dovede. To člověka zaujme. Ale takové to všední, šedé, obyčejné. Ten život ´nekoukej na mě´, to mě nepřitahuje.

Říkal jste v jednom rozhovoru, že každého zajímá, jak vypadáte, ale málokoho zajímá, co si myslíte. Sledujete veřejné dění v Pardubicích? Třeba co se děje na radnici?

Tyhle zprávy mám obvykle z druhé ruky, takže mohu maximálně přejmout názory jiných lidí. Nemůžu příliš posuzovat, když nevím přesná fakta. Ale jinak samozřejmě hodnotit věci v Pardubicích mohu. Stačí, že sedíme tady u třídy Míru, kde mohla být namalovaná přistávací dráha jako vzpomínka na Kašpara. To se mi třeba nezdá, že by Jan Kašpar měl v té době přistávací dráhu. Tak s tím mohu nesouhlasit, ale je to jen můj nesouhlas. Pokud by se většině líbil, tak má většina pravdu...

Na Facebooku máte skupinu fanoušků, kde je asi 11 tisíc lidí. Chtěl byste jim na závěr něco vzkázat?

Vzkázal bych jim, že si má každý z nich sám rozmyslet, kam směřuje a co dělá. Aby se vyhnul drogám, automatům, půjčkám. Aby se nedostal do nějakého kola, které ho semele. Společnost totiž není kamarád. S tou nemůžete být ve vztahu ´já udělám něco pro tebe a ty pro mě´. Mladí lidé nemají zkušenosti. Vědomosti se dají naučit, ale zkušenosti získáte jenom tím, že vás život omlátí. Dneska je tolik lákadel, na které lze skočit a tomu, kdo vás láká, je jedno, jak dopadnete. Lidi si kolikrát totiž říkají, jak se zbaví rodičů, školy, aby pak dopadli ještě hůř. Stačí se podívat, kolik je sebevražd a exekucí. Čili chci vzkázat: Přemýšlejte vlastní hlavou a když něco nevíte, poraďte se s někým chytrým. Pár jich tu přece jenom taky je.

S Václavem Kulhánkem hovořil Filip Appl