Rozhovor s Krychličem patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu, co jsme v Bulváru zatím dělali. Václav Kulhánek totiž není jen pardubickou postavičkou, ale na první pohled inteligentním člověkem se zajímavým životem a názory. Že je exhibicionista dokládají nejen jeho slova, ale i nadšení pro focení, které projevil po rozhovoru. S radostí se nechal fotit nejen naším reportérem, ale i kolemjdoucími dívkami a během rozhovoru se nebál mluvit prakticky o čemkoliv. A protože bylo povídání nakonec velmi dlouhé, přinášíme z něj první část. Na tu druhou se můžete těšit v květnovém Bulváru. 

Na úvod bych se rád bavil o vašem životě. Jste v Pardubicích poměrně známý, přesto o vás stále mnoho lidí nic moc neví...

Ono je dobré mít určité tajemství. Když na sebe člověk řekne všechno, může to uškodit. Ale to, co chce člověk běžně vědět, tak to já povím. Protože žádné obrovské tabu nemám. Neprovedl jsem v životě nic, za co bych se musel stydět a to co dělám, dělám veřejně.

Pojďme tedy od začátku. Vy bydlíte v Pardubicích?

Bydlím v Nemošicích. Dřív to byla samostatná vesnice bez kostela, ale dneska už to jsou Pardubice.

Už jste v důchodu. Co děláte ve volném čase?

Nejvíc mě zajímají tři věci: muzika, staré filmy a přátelé, se kterými je spojené i cestování a příroda. S těmi přáteli se snažím stýkat, dokud je mám. Čas totiž utíká, lidi umírají. Já se navíc soustředím na tu svoji kategorii, což jsou lidé po šedesátce a tam už je to odcházení rychlejší. Takže v tomhle věku už se nemůžeme domlouvat, že něco provedeme za dva roky. Za dva roky už totiž nemusí být nikdy.

Tak ono se říká, že člověku se obvykle daří, dokud má pro co žít…

Tak tak. Zatím mi to teda pořád vychází, takže musím zaklepat.

Pojďme se bavit chvíli o vašem životě. O vás je na internetu dokonce takový dokument...

Ten jsem neviděl. Mám notebook, ale nemám internet, protože to už by mě stálo příliš času. Je totiž jasný, že bych u toho seděl a seděl, až bych zblbnul. Hodně času dávám do muziky. Sbírám celý život klasické desky a dnes jich mám kolem 12 tisíc.

Říkal jste, že nemáte internet. Jak si vlastně rozumíte s moderní technologií?

Řekl bych, že si velice nerozumíme. Vždycky, když koupím nějaký nový přístroj, tak potřebuju, aby k němu byla kuchařka, a stejně si říkám, že to nikdy nezprovozním. Nakonec se mi to ale nějak povede. Teď mi na zahradě bydlí synovec, který má Technickou univerzitu v Liberci a pohybuje se kolem počítačů. Ten by mi případně poradil.

Mluvil jste o synovci. Můžete prozradit, jakou máte rodinu? Koho máte kolem sebe?

Mám sestru, která má jedno dítě. To dítě se oženilo a bydlí asi třetí rok na naší zahradě. Takže kdyby se ze mě stala nějaká polomrtvola, tak by mi třeba přivezli vodu nebo záchodový papír (směje se). Myslím, že vycházíme výborně.

Pojďme hned do osobního tématu, kterým je vaše sexuální orientace. Chtěl bych se zeptat, jak se vám s ní žilo v době komunismu, kdy to homosexuálové měli jistě mnohem těžší...

Výborně se mi žilo. To že jsem na mužský, je ta nejkrásnější věc, kterou jsem v životě mohl mít. Zjistil jsem to snad už v pěti letech a později mi matka říkala: Nebudeš mít problémy s manželkama. A byla to pravda. Dneska se mluví veřejně o domácím násilí, o tom, jak kdo komu zahýbá atd. Já tyhle problémy nemám a to je krásné.

Navíc jsem nikdy neměl potíže s žádnou pedofilií nebo tak něco. To šlo úplně mimo mě. Spíš naopak - jak měl někdo šedé vlasy, tak mě hrozně přitahoval. Díky tomu jsem se seznámil s mnoha známými lidmi. A to mám doteď. Můj poslední parťák, který mi vydrží asi do konce života, bydlí na Dukle. Lidé z jeho domu se tam na něj dívají ošklivě a přitom mu je přes osmdesát. Co může dělat asi špatného? Dyť si každý musí uvědomit, že v tomhle věku je to přátelství nebo partnerství, či jak tomu budeme říkat, takové upřímné a ryzí.

Je to i o tom, že tihle starší lidé na mě mají čas. Není tam zaměstnání, není tam rodina. Takže můžeme jezdit, chodit do divadla, do kaváren. Ale zase se to nesmí přehánět, stačí jednou dvakrát týdně na dvě tři hodinky nebo výlet na dva dny. Ale pokud bych měl s někým v jedné místnosti žít stále, tak bychom se asi umlátili. Takže celkově je to úžasné.

Někde jste uváděl, že jste měl v životě až 1500 partnerů, je to tak?

To neznamená, že by s každým muselo něco být. V šedesátých letech nebyl internet, takže do Prahy jezdily na sobotu a neděli autobusy z celé republiky i ze Slovenska. Ženské šly do divadla nebo na koncert a chlapi sháněli. Nebyl problém jich za ten večer deset najít. Ale po chvilce rozhovoru už zjistíte, zda je to to, co by člověk chtěl. Když budete tady mít deset dívek a s každou se budete dvacet minut bavit, tak zjistíte, že některá jo a některá ne. Čili mnoho jich odpadlo hned na začátku. Dělal jsem si dlouhou dobu i čárky, ale časem se mi to všechno zmotalo dohromady.

Vaše maminka byla tedy s vaší orientací smířená? Nevadilo jí to?

Matka byla přímo nadšená a otci to bylo jedno. Matka mě v tom dokonce podporovala. Někteří ti moji parťáci, když byli z Prahy, tak ji tam třeba i pozvali, zajistili jí pokoj a chodili každý den třeba tancovat nebo do divadla. A ona byla šťastná, plnila si sny, protože tam poznávala známé lidi, které vždycky chtěla poznat. Takže se vždycky vrátila nadšená a děkovala mi. Takhle jsme se celý život doplňovali.

Zníte jako velmi pragmatický člověk...

Musíte být. Vždycky říkám, že nemá význam vzpomínat, jaké to bylo. Protože když vzpomínáte, jaké to bylo, tak vám to dneska chybí. Čili budu moci vzpomínat, až nebudu mít jednu nohu a nebudu moct třeba mezi lidi. Dokud ale můžu, tak si ty vzpomínky budu dělat dál.

Pokračování rozhovoru s Václavem Kulhánkem najdete v květnovém vydání Bulváru. Dozvíte se víc o jeho vzhledu a exhibicionismu, o tom, kde pracoval i to, zda se někdy nechtěl angažovat ve veřejném dění.