Vánoce jsou za dveřmi a s nimi i tradiční nadělení rodinných filmů a pohádek. Mezi nejznámější pohádkové filmy patří Popelka, ve které ztvárnil jednu z hlavních rolí Pavel Trávníček. Bulvár se s tímto šarmantním hercem setkal na ochutnávce vín na pardubickém zámku, kterou připravil známý sommeliér a hoteliér Oldřich Bujnoch. A rozhovor to byl klidný a příjemný. Prostě přesně takový, jaké mají Vánoce být.

Vánoce se kvapem blíží. Jak se na ně těšíte a jak bojujete s  předvánočním shonem, který jim často předchází?

Já mám Vánoce rád, protože jejich atmosféra vyzývá k tomu, aby se člověk malinko zastavil. Napřed ale musí tento český člověk absolvovat obchoďáky a řetězce, a když se unaví a vyčerpá, tak konečně těsně před Vánoci spočine doma a zamyslí se i nad sebou. Nad tím, co za ten rok stihl, co nestihl, co udělal dobrýho a co ne atd. No a Vánoce jsou, jak správně říkají dospělí, hlavně pro děti. Pro ně jsou Vánoce dneska bohatý tak, jak jsou bohatí rodiče. Za našeho dětství, to je teda tak strašně dávno, že to ani nebudu rozvádět, to bylo jinak. Dárky byly velmi jednoduché. Ona byla vesměs taková materiální chudoba…

Vzpomenete si, co jste si v té době přál jako dítě?

Já jsem si strašně přál hokejku a dostal jsem ji. Dneska to zní směšně, ale byl jsem ohromně šťastnej, že mám hokejku, že jsem si ji chránil a schovával. Měl jsem ji nakonec asi deset let, protože hokejky nebyly a bylo to vzácný zboží. Proto jsme si ji mezi klukama skoro ani nepůjčovali… (směje se). Mimo to jsem chtěl i kolo a tak. Jinak rád vzpomínám i na Vánoce. Tehdy mě to tolik nebavilo, to vidím až s odstupem času, ale táta byl takový amatérský muzikant a vrzal na housle, já na piáno a sestra na flétnu. Ještě s jedním pánem jsme tak měli takové domácí kvarteto a o Vánocích jsme si hráli koledy. Maminka byla jediný posluchač, takže jsme to před ní odehráli a pak šli k večeři. Bylo to tehdy všechno jednodušší, chudší, ale těm dětským očím to nevadí. Když se rozsvítí stromeček, tak to stačí.

Prozradíte, co si přejete k Vánocům dneska?

Hodně to souvisí s věkem. Mám dneska spíš obyčejný jednoduchý přání. Aby se mi něco pracovně podařilo, aby se mi nic nestalo a nic mě nebolelo. To by mi úplně stačilo…

Takže ty materiální věci tam nejsou…

Materiální věci mě moc neberou a nikdy mě moc nebraly. Když je člověk má, tak je to fajn, ale když ne, tak se to dá taky nějak řešit. Nejsem z těch, co musí mít posledního bavoráka…Prostě to se mnou nijak nelomcuje.

Každý se vás určitě ptá na pohádky, které k Vánocům neodmyslitelně patří. Co vy a pohádky? Sledujete je? Ať už ty starší, tak ty moderní…

Určitě ano, sleduju. Třeba Císařův pekař a Pekařův císař, to je nádherný dílo, který si prostě nenechám ujít. Ale i na ostatní pohádky se dívám… Ona pohádka jako žánr je hrozně vděčná, protože se na to dívají jak děti, tak dospělí. Na druhou stranu je pravda, že dneska jsou pohádky už hodně bojovný a plný triků, že mi to spíš připadá jako taková řada klipů rychle jdoucí za sebou…

Co české pohádky?

Ty já mám moc rád. Nevím, kdo o tom ví, ale já často jezdím do Německa a oni tam říkají: „Proč vy Češi netočíte víc pohádky? Vy to tak umíte. Vy do nich umíte dát takovou tu zvláštní nadsázku…“ V Německu má obrovský úspěch třeba Pan Tau nebo Chobotničky a vůbec i ty klasické pohádky. Vždycky když se mě ptají, čím to je, tak říkám, že je to tím českým humorem a jemnou poetikou, kterou do toho umíme dát. To se Němcům ohromně líbí, protože to sami neumí.

Určitě se vás všichni často ptají na Popelku, protože to je taková česká klasika. Já se vás nechci ptát přímo na pohádku, spíše na to, co bylo za ní. Na co si vzpomenete v souvislosti se zákulisím Popelky? Co vás napadne jako první?

Já o tom mluvím vždycky s takovou nadsázkou, protože bulvární média to chtějí mít takový okořeněný. Budete v tomto směru výjimkou, protože jinak o tom málokdy mluvím vážně. Faktem je, že to byla doba složitá, což si málokdo uvědomuje. Třeba to, že Tři oříšky pro Popelku vlastně nenapsala paní Zelenková, ale pan Pavlíček, který pod tím nemohl být kvůli režimu podepsaný. To zákulisí bylo poměrně dramatické, všechno bylo složité včetně koprodukce s Německem, i když šlo o NDR. Vzpomínám si samozřejmě na kameramana Pepíka Illíka, který udělal nádherný obrázky, Václava Vorlíčka, který z nás udělal hvězdy. Někdo musí natočit sto filmů a nám s Líbou stačila jedna pohádka. Ona ani netuší, jak jsme v Německu slavní, jak je tam ten film slavný…

Je potřeba také dodat, že od toho filmu je to slušný výkon, že vydržel vlastně čtyřicet let a že se na něj lidé stále dívají. Dneska, když si to tak vezmete, tak se natočí oscarový film a za dva roky o něm nevíme, je pryč. To je podle mě taková nehasnoucí zásluha toho filmu.

Vydrží podle vás i dál?

Možná že jo. Vidíme, že pohádky se dneska ubírají spíše trikovou cestou a dnešní děti jsou asi taky jiný. Ale když vydržela tolik let… Ta pohádka je krásně jednoduchá, jak mají pohádky být, je plná normálního života a není přetrikovaná, takže se na to možná bude dát dívat ještě docela dlouho.

Mimo Popelku, na co ještě vzpomínáte ze své bohaté profesní kariéry? Co vás napadne jako první?

Já třeba strašně rád vzpomínám na Tondu Moskalyka, režiséra, který natočil Babičku a spoustu dalších věcí. Se mnou a Líbou natočil náš poslední film, Třetího prince. To byla krásná spolupráce. Já jsem s ním pak točil jeden díl Panoptika města pražského. To byla role, které si velmi cením, která mě hodně bavila a dobře se mi s ním spolupracovalo. To jsou asi ty věci, na které nejraději vzpomínám. I když herecká profese obnáší také divadlo a dabing a spoustu dalších rozmanitých věcí…

Na čem pracujete v současnosti? Chystáte třeba nějaký nový projekt?

My jsme teď dotočili celovečerní film s názvem Bardi. Bard je herec, který je oporou divadla. Už je tam třeba čtyřicet let, hraje hlavní role, prostě hlavní hvězda. A těchto bardů je v  divadle několik, a že by se měli rádi, to ne… Takže jde o pohled do divadelní kuchyně. Na bardy, kteří se navzájem pomlouvají, škodí si nebo si naopak někdy fandí a pomáhají si.  Divák má rád, když se může podívat, jak to vlastně chodí ve skutečném zázemí divadla, takže doufám, že se to bude líbit. Vypadá to nadějně.

Připravujeme ještě jeden film, na který nám teda ještě schází pár milionů, než se začne točit… (směje se), bude se to jmenovat Kabaretiér. No a v neposlední řadě bych rád udělal ve svém soukromém divadle na jaře premiéru jedné hry.

Na závěr bych se rád zeptal, jak jste se vlastně dostal do Pardubic? Jezdíte sem pravidelně?

To je dlouhá historie. Já jsem tady před deseti lety hostoval v divadle, v několika inscenacích, které se tu docela úspěšně hrály. Navíc je odsud můj kolega, kamarád a skvělý sommeliér Oldřich Bujnoch, kterému jsem vždycky pomáhal při dražbě vín. Měl jsem tak vždycky mnoho důvodů jezdit do Pardubic. Třeba i na dostihy jsme sem vždycky jezdívali. Pardubice jsou v tomhle úžasné město, protože mají spoustu krásných věcí, jako jsou třeba právě dostihy, Zlatá přilba, divadlo, víno a další. Takže to tady mám rád a myslím, že sem budu ještě nějakou dobu jezdit.

S Pavlem Trávníčkem hovořil Filip Appl